Vítkek s Fanda

Datum: 
Úterý, 12 Březen, 2019
Jak pomoc dál?: 
Konto bariéry - 777777222/0800 s variabilním symbolem 0901260041

PELHŘIMOV VYPRODÁNO DĚKUJEME!
POMÁHÁTE NÁM POMÁHAT!
Pelhřimov je naše tradiční koncertní štace a veřili jsme, že bude plno. Nezklamali jste a my vám za to DĚKUJEME! Koncert jste vyprodali s velkým předstihem a tak máme to potěšení jej zařadit do našeho projektu POMÁHÁTE NÁM POMÁHAT.
Projekt POMÁHÁTE NÁM POMÁHAT vznikl před lety, kdy jste vyprodali námi pořádané koncerty, ještě předtím, než jsme stihli vylepit plakáty. Brali jsme to jako dar, který bychom si neměli nechat, ale naopak jej předat dál, a tak jsme v daném místě našli konkrétního člověka, či projekt a věnovali peníze, abychom podpořili i lidi, jejichž cesta za štěstím je výrazně komplikovanější než ta naše. Časem jsme projekt rozšířili na všechny předem vyprodané koncerty a jen za loňský rok jsme společně přispěli částkou přesahující sto tisíc korun.
Plníme slib a věnujeme 10.000,- Kč na charitativní účely. Vy můžete přispět tím, že si na koncertě koupíte plakáty, celý výtěžek z prodeje plakátů, my následně zdvojnásobíme a přidáme ke zmiňovaným deseti tisícům korun.
V Pelhřimově společně pomůžeme dvojčatům Vítkovi s Fandou, jejichž příběh nám zaslali rodiče:
“Bylo to v roce 2008 na jaře, dceři bylo dva a půl roku a my jsme se s manželem rozhodli,že jí pořídíme sourozence. V září, když jsem si udělala těhu test, vyšel tak nějak napůl pozitivně. Za týden jsem šla k lékaři, byl se mnou i manžel, a doktor nám řekl, pro nás v ten okamžik,dost šokující zprávu, a to že čekáme tři miminka. Vzalo nám to dech. Po týdnu jsme šli na kontrolní UZ, jedno miminko bohužel oděšlo. Mě žačalo dost hrozné období. Měla jsme veliké problémy, stále jsem zvracela, měla zelené výtoky, doktor to neměl potřebu řešit a já jsem mu věřila, že to není nic vážného. Ve třetím měsíci jsme zhubla deset kilo a už se skoro nepostavila na nohy, jak jsem byla slabá. Dostala jsme léky proti zvracení ale zle mi bylo stále. Pak jsme dvakrát zkolabovala, kdy mě odvezla záchranka,ale nezjistilo se proč se mi to stalo. A druhý týden v lednu 2009, v půl šesté ráno, mi začala odtékat plodová voda. Následovala nemocnice v Pelhřimově, po týdnu rychlou do Budějovic a po pěti dnech císař. Bylo to otřesné zážitky jak se mnou lékaři a sestry zacházeli a já si myslela že to nejhorší už mám za sebou. Bohužel to nebyla pravda. Další martýrium začalo.
Kluci se narodili ve 25+5tt. Vážili 750gramů. Fanoušek se narodil již bez známek života, jemu odtékala ta plodovka. Vítek ten se jakž takž držel. Den po porodu si oba dýchali sami a já si bláhová myslela, že se jen v inkubátoru vykrmí a bude vše normální, v pohodě a půjdem domů za Terezkou Ale už další den jsem se probrala do zlého snu.
Hodně špatně se mi o tom všem píše. I když je klukům už deset let, tak jsem se s tím stále nevyrovnala, s tou vší bolestí, strachem, prázdnotou, bezmocí, samotou,kterou jsem tenkrát zažívala já, ale i manžel a dcera.
Kluci přestávali dýchat, měli obrovské výkyvy tlaku, neznámé křeče, spoustu infekcí, cukrovku, netolerovali mlíčko. Dostávali ohromné dávky léků. Lékaři mi tenkrát řekli, že naši kluci mají obrovskou vůli a chuť žít, protože takovéhlé dávky léků by nevydžel ani dospěly člověk. V tu chvíli mi to přišlo jako pozitivní zpráva, dneska to vidím už jinak.
No přes všechna jejich další utrpení, bolestivé zákroky a moje psychické kolapsy, jsme s Vítkem odcházeli po 4 měsících domů a Fanouška jsme dovezli o dva týdny později.
Začal kolotoč, který si člověk, kterému se nestane něco podobného, nedokáže představit. Čtyřikrát denně cvičení, do toho léky, krmení co tři hodiny na přeskáčku. Velmi časté návštěvy lékařů, Terezka, která nás také potřebovala. Zůstalo jí po tom všem, co se semlelo, doživotní trauma.
Naštěstí mi v té době hodně pomáhala moje maminka. Když mi bylo ouvej, stála při mně a probrala mě do reality, zklidnila. Manžel chodil totiž tou dobou do práce.
No a kolotoč kolem kluků trvá dodnes. Jak už jsem psala, letos v lednu 2019, jim bylo deset let. Následkem toho všeho, co se stalo, zůstali postižení, jak fyzicky, tak mentálně.
Pohybují se na vozíku, navštěvují speciální školu v Jihlavě. Každé cca tři měsíce jezdíme na soukromé rehabilitace. Jezdili jsme i do lázní, ale to bylo vždy na dlouhou dobu, a nemohli jsme nechávat doma dceru samotou. A hlavně v lázních nikdy neudělali takový pokrok jako dělají u soukromých teraputů. Často navštěvujeme také různé lékaře specialisty.
Synové jsou zatím zcela závislý na pomoci druhé osoby, sami se noblečou, nenají, jsou na plenách. Mentálně jsou na úrovni 4-5letého dítěte. Nejsou schopní vyhodnocovat situace, musí mít stálý dohled.
Máme veliké štěstí, že nám lidé a nadace přispívají na rehabilitace. My by jsme to z vlastních zdrojů nebyli schopni zaplatit. Manžel musel se mnou zůstat doma, já už to fyzicky moc nezvládám. Máme tedy jen příjmy od státu.
Jak už jsme psala do mailu, je to krásné,když se o rodiny s takovým osudem někdo zajímá. Myslím si,ž e pro málokteré rodiče je to zážitek pozitivní. Nevite co bude s miminkem, tak rádi by jste mu pomohli, ale nevíte jak. Nikdo nám v té době neporadil, co a jak.
Nebyla, není a nebude to lehká cesta, ale my to kvůli sobě a naši dětem zvládneme.
Držíme palce všem rodinám, které mají podobný osud.”

MARTINA, FANDA,TEREZKA, FANDA A VÍTEK HYPŠOVI

Budeme rádi, pokud přispějete klukům přímo na Konto bariéry - 777777222/0800 s variabilním symbolem 0901260041

Více informací najdete na vitekafanda.cz

DĚKUJEME POMÁHÁTE NÁM POMÁHAT

Naši partneři